Arakanga uvádí
CESTA KOLEM PRAHY ZA JEDEN DEN
Předmluva
Tuto miniknihu bych chtěla věnovat všem účastníkům 5. srazu ladycroft.cz. Zároveň prohlašuji, že všechna fakta v této knize jsou pravdivá. Důkazy naleznete ve složce u mého psychiatra.
Prolog
Dveře se se zaskřípěním otevřely. Podlaha také zaskřípěla, když přes ni přešla temná osoba. Se zlověstným zavrzáním kloubů, které by se s trochou fantazie dalo označit za zaskřípění, se otočila k mobilnímu telefonu, který neskřípěl, ležel na stole, skřípějícím jen tehdy, když se o něj někdo opřel. Tlačítko potvrzující buzení v 7:00 zaskřípělo, když se ho ruka se skřípějícími klouby dotkla. Postava se s vrzavým zaskřípáním protáhla a položila se na postel, která zaskřípěla unisono s páteří neznámé noční návštěvnice. Skřípavým pohybem ruky se přikryla neskřípavou přikrývkou a jala se spáti. Beze skřípění, to by ji probudilo.
Kapitola první
(O brzkém vstávání a mém odvěkém snu)
Víte, za svou kariéru školačky jsem se dopracovala k několika moudrostem, shrnujícím nejdůležitější poznatky z mého mnohaletého studia. V kvadratické nerovnici při násobení záporným číslem otáčíme znaménko, v USA žijí lední medvědi, využití pentylu je blbost, protože nic takového v praxi neexistuje, před fyzikou bych si vážně neměla dávat jointa, abych nedopadla jako můj učitel, a nakonec to nejdůležitější – lidé by měli více odpočívat.
A každé ráno, když vstávám, abych se zase trošku vzdělala, přemýšlím. Přemýšlím, že v podobných momentech mám jen dvě přání – stroj času a gilotinu. A to ne proto, abych se s ní mohla škrábat za uchem – proto, abych mohla jít do doby Františka Josefa a probrat s jeho krkem velice důkladně můj názor na to, že kvůli jeho nespavosti nyní trpí celý národ. Kdyby nezavedl brzké vstávání, mohli být všichni šťastní. Ale ne. On byl prostě ranní hyperaktiv. Pokud to tedy vlastně byl on, protože IE7 ve spolupráci s Googlem tvrdí pokaždé něco jiného. Ale i kdyby to on nebyl, alespoň bych si zchladila žáhu.
V neděli 9. 11. 2008 jsem se dobrovolně zlovůli tohoto brzyvstávačského prudiče podřídila a s brbláním vylezla z postele asi v sedm ráno. Jak už to bývá, můj mozek po ránu obvykle nepobírá celý obraz reality a zabodávají se do něj jen její střípky. Navíc trpím občasnou schizofrenií, jak jste možná viděli v jednom nejmenovaném filmu…
Kapitola druhá
(O mých končetinách a střípcích paměti)
Můj mozek vyslal impulz do pravé ruky, aby vypnula vyzvánějící mobil. Nervy se mi během spánku nějak zašmodrchaly, takže se místo požadované horní končetiny cukla levá noha a bolestivě se kopla o zeď. To je dobré, alespoň se vzbudím. S neidentifikovatelnou nadávkou jsem se nyní již bez skřípění vykutálela na plovoucí podlahu a zívla tak hlasitě, že by se mě lekla i velryba, povečeřevší Jonáše.
První střípek se probral a pomyslně dloubl můj pomyslný mozek pod má pomyslná žebra. Prý si mám pospíšit, že je nějaký sraz. „To jsi mi toho zase řekl,“ zavrčela jsem a odebrala se zakopnout o svého kocoura Trevora a kočku Maiu cestou do koupelny. A náhle jsem si všimla, že se cosi v pokoji pro hosty chruje. Můj mozek opět nezahálel a hodil do ruin mé paměti další střípek. Prý nějaký Pablo Fuentes.
Hm, ten tu asi bude kvůli tomu srazu. Indeed. Otázka je, kdo to je, v kolik ten sraz je, proč ten sraz je, kde ten sraz je, kam jsem si dala kartáček na zuby a co to vlastně znamená indeed. Nevermind.
S novou otázkou na zubní pastě se mi vynořil další střípek. Nějaké velké, stříbrné H. A od tohoto momentu mi vše došlo. Jmenuji se Aneta. Moje přezdívka je Arakanga. Patřím na stránku http://www.ladycroft.cz, která má čirou náhodou zrovna toho dne sraz. Pablo Fuentes je mým spolupracovníkem ze stránek, který přijel na sraz až z Uherského Hradiště. Když už jsme u toho srazu, ten začíná v půl deváté na Kačerově. A já nemám vytištěné na dnešní soutěže žádné otázky.
Kapitola třetí
(O nekonečných možnostech mého hlasu a A. J. Rimmerovi)
S pokřikem hodným Tarzana jsem se vrhla na svůj počítač a začala do něj hustit svou teorii možnosti nastartovat se za kratší dobu než je půlhodina. Nejprve se tvářil nechápavě, ale nakonec zavrněl a do mého strhaného obličeje usměvavě blikla přihlašovací obrazovka. Rozespale jsem napsala heslo a blik! Přivítal mne můj oblíbený počítačový vir. Kývnutím jsem ho pozdravila a začala tisknout věci potřebné a nezbytné.
Protože jsem se (jako ostatně vždy) před srazem nacházela ve stavu podstatně šíleném, navrhla jsem, aby každý přijel stylizovaný do nějaké postavy. Takže zatímco jsem na sebe soukala béžovou rádoby uniformu, přemýšlela jsem, z čeho si mám sakra vyrobit blyštivé stříbrné holografické H, které by mým spolusrazantům napovědělo, že jsem Anette J. Rimmer…ehm…Arnold J. Rimmer z Červeného Trpaslíka, obsluha automatů na polévku ( O vesmíru nevím ani fň, ale potřebuješ-li spravit trysku, jsem tu pro tebe!).
Nakonec jsem ukradla Pablovi krabičku od kafe, vevnitř krásně stříbrnou, a vystřihla si ono vytoužené H. Což ovšem problém neřešilo, protože jsem neměla lepidlo, abych si ono H přilepila na čelo a dala tím ostatním najevo, že jsem mrtvá. To už jsme tedy oba byli plně vzhůru, seděli jsme u snídaně a přežvykovali cereální polštářky a musli s tečkami nad u. I pamětní listiny jsme měli vytisknuté, takže jsme mohli v klidu posnídat.
Nebo taky ne.
Zjistili jsme, že autobus nám jede za chvilku a že je velká pravděpodobnost, že bychom ho nemuseli stihnout.
Kapitola čtvrtá
(O rolujících se nohavicích a setkání na hurikánu)
O zrychlené chůzi by bylo lepší pomlčet, jelikož jsme si jak já, tak můj drahý kolega přišlapovali nohavice a nedovolovali jsme si zastavit, aby nám ten autobus čirou náhodou nefouknul před nosem. Přišli na zastávku a autobus nikde. No a jak už to tak bývá, tak se naše pohledy stočily na místo, odkud měl přijet. A on, lidičky, přijel.
Po lehkém srolování nohavic, abychom si je již nepřišlapovali, jsme se natěsnali do autobusu a jeli směr Kačerov, který k nám jako hurikán už míří. Po cestě to pěkně házelo, snídaně se házela v nás a tak nám ta jízda příjemně ubíhala. Jen kdyby těch zelených na semaforech bylo víc.
Vypotáceli jsme se z autobusu a již viděli věčně se tlemícího Sethese a trošku nervózního Lufíka, která je i přes svou přezdívku, co se skloňuje podle vzoru pán, zástupkyně něžného pohlaví. Pozdravili jsme se, nakamerovali se a na můj dotaz, jestli už můžeme jet, mi byla sdělena radostná zpráva – přidá se k nám i constantine. Hip hip hurá! Takže nás bude sedm. U Joviše!
Kapitola pátá
(O příjezdu Kuše Dišmuše Muhšiše Fišmuže Klapkáda a co bylo poté)
Rybí mužíček dorazil za pár minut. Kamera opět vystartovala a tichý úsměv byl znovu zaznamenán. Po pozdravu jsme se vydali směrem k metru, kterým jsme dofrčeli až na Nádraží Holešovice, kde jsme měli vyzvednout poslední dva srazanty. A co jsme dělali během cesty? Ano, asi jste to uhodli, milí čtenáři. Po cestě jsme byli MIMO.
Na Holešovicích jsme vylezli ven a já, hlava děravá, jsem si uvědomila, co jsem nechala doma. Transparent. Než jsem stihla mlátit hlavou do zdi, potkali jsme Potkanku. Já pořád truchlila nad svým lepidlem, které zůstalo doma (tuto část knihy jsem se odhodlala napsat jako pravý autor romantismu, trpící nad krutým a nespravedlivým světem, bouřící se proti konvencím a prohnilé morálce).
Potkanka nás sice zdravila a mé srdce plesalo radostí, že jsme se tak pěkně sešli, ale mou myslí stále pluly černé mraky beznaděje, kdykoliv jsem viděla pohozenou žvýkačku nebo cokoliv, co lepilo. Ach, Lepidlo! Jak jsi mi v ten čas chybělo. Jaký to krutý osud nás od sebe odtrhl a nevrátil zpět, i mé H tě postrádalo a hořkými stříbrnými slzami zvonivě zněla jeho píseň o odloučení.
Jak tvá bělostná lepivost vítala každé jitro, když jsem potřebovala slepit dohromady dva papírky. Jak ses něžně rozplizlo a táhlo se všude, včetně mé kůže, ze které jsi pak nechtělo pustit ani mýdlem. Ta bolest! Ta bolest, že jsi se ztratilo. Chtělo se mi vyrvat si srdce a prohlédnout ho pod mikroskopem, zdali tam nenajdu alespoň střípky, které by svědčily o tvé existenci, že’s kdy žilo. Ale ne!
Když mi byla aplikována fiktivní sedativa, začala jsem vnímat. Chyběl nám ještě Willy.
Kapitola šestá
(O velrybách a lahodném zpěvu)
Je zvláštní, že když se řekne Willy, vždy se mi vybaví kostatka a „Zachraňte Willyho“. A když se řekne kosatka, vybaví se mi velryba. Je to velice zvláštní, protože Willy, na kterého jsme čekali, není ani kosatka, ani velryba, a ani nepotřebuje zachránit. Ono je to vlastně u všech stejné. Sethes moc zlý ve skutečnosti není, Pablo nepochází ze Španělska, já nejsem největší jihoamerický papoušek, Potkanka nemá mezi předky potkany, constantine není vymítač démonů a Lufík není kombinací zkráceného pojmenování Lucifera a plodů fíkovníku.
Když se Willy vynořil (nevyplaval, protože není kosatka, chápeme?) zpoza rohu, skoro jsem ho nepoznala. Ono to bude asi tím, že A. J. Rimmer brýle nenosí a Anette Rimmer si je tradičně zapomíná. Nicméně těsně poté, co byl Willy vykázán ze skupinky a donucen k opětovnému příchodu, abych ho mohla natočit, jsme se hezky všichni sešli a já se vydala obzukovat do trafiky, jestli náhodou nevedou lepidla.
Po druhé dávce fiktivních sedativ (nevedli) jsme prošli podchodem na prosluněný betonový plácek, kde jsme se vmáčkli do záběru kamery a začali pět naši hymnu, kterou můžete nalézt v sekci O ladycroft.cz. Já v béžovém, Potkanka v černém, ostatní v barevném, řidič autobusu v šoku.
Bylo na čase začít nějakou ze soutěžních aktivit.
Kapitola sedmá
(O TRA-Z kvízu a McKačeru Donaldovi)
Po zahučení do metra jsme se rozhodli, že se vydáme do McDonaldu na I.P.Pavlova. Opět, ty asociace jsou zvláštní. U McDonaldu se mi nevybavuje velryba, nýbrž slušivý námořnický klobouček, který nosí můj oblíbený Donald the Duck. Vždycky jsem ho měla nejradši z Kačerova, už jen proto, že to byl strašný smolař a zuřivec. Sympaťák.
Sedli jsme si do prvního patra a zatímco se zbytek skupinky bavil o různých TR materiálech, co přivezla Lufík, já jsem nadepisovala diplomy a se Sethesem jsme dávali dohromady otázky a snažili se zorganizovat nezorganizovatelné.
Protože Pablo musel odjet dost brzy, naléhala jsem (trošku nervózně, no), abychom už začali. První bod bylo tedy prezentovat svou postavu. Pro ty, co nečetli program – každý si měl připravit pár hlášek od nějaké postavy (nejen z TR), oblečením se do ní trochu stylizovat a říct o ní něco. Já už se vám představila (I’m Arnold, Arnold, Arnold Rimmer, without me life would be much grimmer), Sethes byl Daniel Jackson ze Stargate, Lufík byla Natla, Potkanka Karel, Pablo náhodný chodec z GTA a Willy Alistar.
Pak jsme losovali, kdo půjde s kým do prvního kola TRA-Z kvízu. Vyšlo to tak, že rozlosované dvojice byly Lufík s Potkankou a Willy s constantinem. Odtáhla jsem tedy Lufíka a Potkanku o pár stolů dál a jala se klásti otázky záludné, řekla bych až sviňské, kdyby mi to můj vytříbený vkus nezakazoval.
Ve zkratce – z naší dvojice to vyhrála Potkanka. Ač Lufík věděla mnoho věcí o nových Tomb Raiderech, bez znalosti klasiky proti své soupeřce neměla šanci. Ta jela jako buldozer a drtila jakýkoliv odpor. Stejně jako minule.
Na druhém bojišti Willy přemohl Klapkáda. Šli jsme tedy do finále. A abych vás moc dlouho nenapínala, nejlepší byla Potkanka.
Kapitola osmá
(O šmodrchání a kufTRu)
Kdybych někdy sepisovala svůj vlastní výkladový slovník, pod heslem ŠIFRA byste našli asi toto:
Šifra je pozůstatek nemoci zvané „ježdění na letní tábory“. Tato nemoc se projevuje velice zhoubně, její hlavní příznaky jsou naučení se morseovky a několika dalších šifrovacích systémů.
Přiznávám se, že touto nemocí trpím. Jako dítě,odkojené ambulančními uzly a buzolou, jsem prostě nemohla odolat opět trošku zmučit naše návštěvníky. Koneckonců, minule jim to moc nešlo. Zdalipak bych je taky nakazila?
Ukázalo se, že nejsem moc schopný bacilonosič. Pravda, šifry byly stejné jako minule. Ale že by se naučili morseovku, to ne. Tedy, pokud ji v tom vůbec poznali. Víte, jak pěkně se dá taková šifra skrýt? Třeba jako zašmodrchaný provázek, který někdo v nesmyslných výběžcích napnul do neviditelného rámu.
Od zlomyslného tření si rukou mě docela rozbolely dlaně. Rozhodla jsem se tedy trošku začít radit. Abych to zkrátila, po obletování všech zúčastněných (především kvůli té morseovce) všichni doluštili a nejlepší byl Willy, který vítězoslavně zvedl hlavu se slovy „Mám to,“ jenže si nevšiml, že na jeho doluštění už všichni ostatní čekají.
A KufTR? Ten se rozjel hned poté. Původní dvojice, co proti sobě soupeřily, se musely spojit a vymyslet co nejzáludnější názvy ve spojitosti s TR. Ty pak zadali jednomu z protější dvojice, ten začal onen název...no...popisovat (jak ubohá slovní zásoba ve mně dříme) ,a druhý z dvojice to musel uhodnout.
A jaké to bylo? Řekněme, že šestiruká mečová Shiva byla moc i na mne. Takové krásné výrazy jako „otáčivé rameno“ se sice daly popsat obtížně, ovšem, zkuste donutit někoho, aby řekl jméno, co si nepamatuje. Jako byla třeba Francine z Paříže...
Kapitola devátá
(O loučení s Pablem a kuřaty)
Nastal čas na slavnostní vyhlášení. Na třetím místě se umístili svorně Willy a Lufík, na druhém byl constantine a na prvním, pomalu už stereotypně, Potkanka. Odevzdali jsme diplomy výhercům a pak jsme se vydali odevzdat Pabla autobusu.
Povídali jsme si, lepidlo stále nebylo a jak to tak bývá, zase jsme nestíhali. Proletěli jsme metrem, nádražím, vtrhli jsme k autobusu a než jsme se nadáli, Pabla pohltila fronta. Už jsme mu jen zamávali (on jako jediný měl doprovod na nástupišti) a vydali se směrem na Dejvickou do čajovny.
Otvírají ve dvě. Což je docela smůla, protože byla jedna. A jelikož se nám nechtělo stepovat na prahu, odešli jsme na kruháč sednout si do KFC. Objednali jsme si pár kuřat (až na constantina, ten zabíjel brambory) a pustili se jak do nich, tak do konverzace o Underworldu. Strávili jsme tam příjemnou třičtvrtěhodinu, když kde se vzala, tu se vzala, velká hodinová ručička přeskočila někam mezi devítku a desítku.
Došli jsme znovu před čajovnu a voila! Pořád byla zavřená.
Rozhodli jsme se, že vyčkáme ještě pár minut, než odejdeme vyrazit dveře jinam. Náhle se za sklem objevil nějaký chlápek a začal odemykat. Dveře zaskřípěly a my vstoupili dovnitř.
Kapitola desátá
(O dýmu a božské trojjedinosti)
Každý máme nějaké zlozvyky. Někdo si kouše nehty na rukou. Někdo pije alkoholické nápoje. Někdo si kouše nehty na nohou. Někdo kouří. A někteří holdují vodním dýmkám na posezeních s přáteli.
Třeba Sethes a constantine a já. Poté, co jsme se usadili v salonku a la salon pouštního šejka, začali jsme si vybírat co k pití, co k jídlu a jaký tabák. Protože Potkanka byla varována, že v této čajovně příprava pity trvala naposledy přes hodinu, zeptala se nás, jak dlouho zde hodláme zůstat, že by to chtěla vyzkoušet.
Naše konečná objednávka: několikrát Božská trojjedinost, což je čaj, který „kombinuje jedno ve dvou, dvě v jednom, jedno ve dvou na jiný způsob, více v několika a jedno v žádném, nic ve všem a vše v nekonečnu.“ Prostě čaj, na který by byla krátká i samotná teorie relativity. Vím, že ho měla většina našeho osazenstva.
A vodní dýmka? Protože většina tabáků byla tradičně pouze v menu, spokojili jsme se s jablkem a mátou. Pokuřovali jsme, popíjeli a po-ukusovali pitu, která byla donesena nějak podezřele brzo, témata se točila kolem Underworldu, Titanicu, pionýrských táborů, Alone in the Dark a mnoha dalších.
Ale čas nás opět začal tlačit jako boty z Hypernovy po dvou týdnech nošení. Tentokrát se k odjezdu chystal Willy. Z Masarykova nádraží.
Kapitola jedenáctá
(O tom, jak Willy k odjezdu vlaku pozdě přišel )
Přišli jsme pozdě. Vlak frnknul a nezanechal za sebou zhola nic, jen jednoho srazanta, který měl být uvnitř. Stáli jsme na nástupišti jako trubky a čekali, než si Willy koupí jízdenku na další vlak.
Kdo si koupil celodenní jízdenku na MHD, neprohloupil. Naše další cesta zahrnovala cestu na Florenc, z Florence přesun metrem na Nádraží Holešovice. A to jen proto, abychom zjistili, že bus Potkance jede později. Upřímně si na tu cestu moc nevzpomínám, vím jen, že jsem do Willyho hustila podrobnosti o Červeném Trpaslíku. Slíbila jsem mu, že mu pošlu odkaz na první díl. Jak se mu díl líbil, ještě netuším, ale věřím tomu, že zanechal patřičný dojem.
Jenže už nastal i můj čas a musela jsem odjet. Měla jsem společnou cestu s Lufíkem a když se od nás na Florenci odpojil zbytek LCčanů, nastal pro mne opět ten odporný konec srazu, kterému se vždycky chci vyhnout, ale on nekompromisně přijde.
S Lufíkem jsme se pozdravily na Kačerově a každá odjela svým autobusem.
Epilog
Když se nyní dívám na své stříbrné H, přemýšlím, jaký ten sraz vlastně byl. Opět mi hlavou víří spousta otázek. Byl šílený? Byl příjemně odpočinkový? Byl akční? Bylo špatně, že jsme nešli na bowling? Měl být delší? Kdybychom vyjeli z čajovny o pět minut dřív, stihl by Willy ten první vlak?
Jak jen na tyto otázky odpovědět? Snad jen tou klasickou větou, kterou tu všichni známe...
Nevím.
Ale stálo to za to. A doufám, že příště nás bude ještě víc.