Dodatek ke zprávě: protože každý psal jinou část a nebylo pevně dané, kde se má skončit a začít, občas se nějaká pasáž opakuje, jen z pohledu jiného člena, tak se neděs, čtenáři :o)
Část první – Tři, dva, jedna...
No a je to tady. Půl roku pauza, věty typu "Jo, sraz bude až za dlouho, to půjde, to vymyslíme," a nekonečné rozhovory. To předcházelo druhému oficiálnímu srazu ladycroft.wz.cz. Vážení, byla to sranda a občas došlo až na nože (dočtete se později, nejspíš v Pablově části :o) ). A jak začít?
Vstávání bych tentokrát radši detailně nepopisovala, jen dodám, že jsme toho s EQUUDem moc v noci nenaspali (tím se myslí, že jsme tu noc prokecali, nic jiného si pod tím NEPŘEDSTAVUJTE!!!), takže jsme ráno vypadali jako dvě chodící mrtvoly. Zombési, vzpomínáš? :o) No ale dále. Lítala jsem po domě jak zběsilá, hledala vše potřebné. Kamera, ježiši, kde mám kameru?! Jo tady. Do háje, já nestihla zabalit dárky!!! Vezmu si s sebou stuhu, dodělám to po cestě. Sakra, kde mám batoh?! A tak dále a tak podobně...
Díky bohu, že jsem všechno našla a už nás moje matka hodila na stanici metra C, Kačerov. Tam jsme rychle nastoupili do vagónu a a odjeli na Hlavní nádraží, kam měli dorazit Sethes a Pablo. Cesta metrem ubíhala vcelku klidně a já uvažovala, jak bude probíhat to, co jsme si naplánovali – bowling. Srazím alespoň jednu kuželku? Nepoletím za koulí? Ou máj, to bude trapas...
A jsme tu, na Hlavním. Tak co? Oba spolupracovníci mají napsat, na kterém nástupišti čekají a my je máme přijít vyzvednout. Mezitím jsme si sedli na nástupiště číslo dvě a čekali na SMSku, mezitím jsme si povídali a tak podobně. Na nástupišti naproti se zastavila skupinka, co kamsi cestovala (divte se, ano, opravdu se z nádraží cestuje! Vau!) a žvatlala dost nahlas, takže z mého přemýšlení, o které jsem se snažila už od předchozího večera, nebylo opět nic. Rozhlížela jsem se a potají žhavila kameru.
Á, Sethes dorazil. Čekal na nástupišti číslo čtyři...asi...jo :oD. Hned jak jsme tam došli, jsme uzřeli Máňu, jak na nás čeká, jako vždy s úsměvem. Po pár větách o cestě a podobně jsem natočila jen krátký klip, co začíná slovy Sethese :
"Tři...dva...jedna...ummmm..." (otočil se od kamery)
Už jsme byli tři. Chvíli jsme tam postávali a tlachali, pak mi opět zadrnčel mobil a došla mi nejstručnější SMS v mém životě, tentokrát od webmastera. Jednoduchá a přesto toho řekla tolik :oD – stálo tam: 2.
Tak jsme se nahrnuli na nástupiště číslo dvě, kde jsme uviděli Pabla, jak nás hledá. Chtěli jsme na něj bafnout zezadu, ale běda, žraločí smysly nás převezly a on se otočil, všimnul si nás a zamířil nám naproti. Šťastně jsme se tedy shledali i s webmasterem. Takže co dále? Samozřejmě, vyrazit pěšky na Florenc pro Constantina!
A tak jsme nažhavili ponožky na procházku a šli. Protože chodníky byly užší, nějak jsme se trousili ve dvojicích, vepředu já a Sethes, vzadu EQUUD a Pablo. S Máňou jsme hledali cestu a klábosili o tom, že kdyby se sundavání oblečení stupňovalo, jednou by v tom chladném počasí nosil šortky, podruhé plavky a potřetí by to asi radši vynechal...nebo nějak tak :o). EQUUD mezitím vykládal svou "neuvěřitelnou historku", neboli :
"To byste nevěřili, co se tu stalo před pár dny! Jsme byli v restauraci a Ari snědla celou porci!!!" Pozn. – pro ty, co to nechápou, odkazuju na zprávu o minulém srazu :o)
Vtipálci. Ale šli jsme dál, bavili se o všem možném, až jsme konečně dorazili na Florenc. No jo, ale on je docela velký. Tak sakryš, jak se najdeme? Constantine a.k.a. Dišmušák to vyřešil za nás, když vystoupil z autobusu přesně za našimi zády a nevšiml si nás. Ovšem, my jeho ano (nebo možná bych si ho nevšimla, ale ty vlasy přehlédnout nešlo :oD). Tak konečně, po půlroce jsme se opět sešli :o). Jen Larafi zase chyběla...
Ale to už jsme se pozdravili a vyrazili na metro, cílová stanice – Háje. Jen aby tam ten bowling byl...
Arakanga
Část druhá – Celé Háje
Konečně jsme dorazili na Háje. Vylezli jsme z metra a vydali jsme se hledat bowling, který, jak nám Ari oznámila, nebyl zamluven dopředu. Šli jsme tedy směrem, kterým to teoreticky mělo být. Po chvíli hledání bylo ono místo nakonec nalezeno. Hádka typu:
„Běž první, já vyšel první schody, ty teď otevřeš dveře“
nebyla ani tak dlouhá, což mě dost překvapilo. Hlavní bylo, že jsme se dostali dovnitř. Naštěstí byla nějaká ta dráha volná (přesněji 3 ze 4 obsazeny nebyly). Takže jsme si nějak určili pořadí a šli jsme „hrát“. Význam slova hrát by chtělo trochu vysvětlit. Spíš šlo o to, komu to přičte více bodů, jelikož za shození 3 kuželek dostal EQUUD 0 bodů a Ari za shození 10 kuželek 5 bodů. A teď aby se v tom někdo vyznal :D
Ale což, kuželky byly a koule taky, takže jsme alespoň kouleli a snažili se nějakou tu kuželku shodit. Mezitím nesměl chybět pořádný souboj. Ari a EQUUD se prali o kameru. Ari nakonec prohrála (při přesile 3 kluci na jednu holku to ani jinak dopadnout nemohlo), takže se začalo dokumentovat. Fotili jsme a natáčeli (občas nenatáčeli, ale mysleli, že natáčíme, viď Pablo?) :P Občas se nám zadařilo poslat kouli správným směrem, i když jsme byli pod obrovským tlakem, kdy jsme byli neustále natáčeni, a tak vítěz první série (přesněji byli 2 – Ari a Pablo) získal(i) nějakých 37 bodů :D
Naštěstí byly ještě další hry, kde už to počítalo celkem normálně. Docela mě bavilo deptat Ari a jednou se mi to celkem povedlo. Pronesla památnou větu, která zněla:
„Neděs moje myšlenky, už tak jich je málo!!“
Ale i to málo ji v tu dobu stačilo ;) :D Hrálo se tedy dále. Druhá hra skončila vítězstvím Dišmušáka - čti KMK (Klub Mladých Krasobruslařů) či Constantine a třetí vítězstvím Koně (už jste někdy viděli, aby kůň hodil kopytem nějakou kouli? :P)
Nakonec jsme se tedy dostali zpátky ven, a když jsme scházeli ze schodů a nabádali jsme se navzájem kdo první seskočí dolů atd. pronesla Ari další památnou větu:
„Šla bych s tebou až na konec světa a tam bych do tebe strčila!!“
Naštěstí jsme ty schody sešli bez žádných pádů a skoků, takže pohoda. Podle předem dohodnutého „plánu“, který se podle potřeby upravoval jsem se vydali do kina.
Vybrali jsme si film Eragon, ale začínal až za více jak hodinu a my nevěděli co budeme dělat. Šli jsme tedy zpátky ven a narazili na potraviny. Řekli jsme si: „No co, můžem si aspoň něco koupit“ a tak se začalo nakupovat. Pro začátek mi EQUUD pořád nabízel okurky (hádejte proč asi??). Ani nevím čím se zadařilo, že přestal, ale to už jsem se s Ari přesunul k mrazáku a začali jsme si vybírat nanuk. Byl to celkem dobrý nápad, když venku bylo pod nulou. Ale což, hlavní bylo, že jsme nakoupili.
Když už jsme tak postávali před tím obchodem a pojídali jsme zmrzlinu, začali jsme KMK dávat dárky. Jelikož Ari ještě dárky nestihla zabalit, hledala v batohu stuhu a nůžky. Nakonec to dopadlo tak, že celý obsah svého batohu vyklopila na zem a my jsme mohli studovat co to vlastně s sebou přenáší (bohužel tam nebyl žádný sekáček na maso ani nic podobného). Nakonec se ale Ari zadařilo a i ona předala svůj dárek.
Jelikož už nám bylo dost zima, hlavně nám nanukovým lidem, šli jsme do kina a koupili si lístky. Vypravili jsme se do sálu, sedli si na určená sedadla a přemýšleli, co budeme dělat. Nakonec nás nenapadlo nic lepšího než vytáhnout Anetinu stuhu a začali jsme s ní blbnout a nakonec jsme přešli na přebírání. Alespoň jsme se před začátkem filmu nenudili. A to už film začal. Příběh o chlapci, jenž našel dračí vejce, ze kterého se později vyklubal drak (přesněji dračice Safira), s jejíž pomocí se mu dařilo porážet zlo v jeho rodné zemi.
Občas jsme byli poddáním filmu celkem zblbnutí, jelikož jsme neustále přemýšleli jestli to je drak ten či ten, ale to bylo vedlejší. Efekty ve filmu byly opravdu pěkné
Po filmu a drobném zdržení ještě v kině (hádejte kvůli čemu to asi bylo?:P) jsme se vypravili ven, ale měli jsme ještě více jak hodinu než jel KMK autobus domů. Sněžilo a byla klendra. Pablo navrhnul, že bychom mohli jít do metra, že tam možná bude tepleji, že tam nebude tolik foukat... Ale omyl, kosa tam byla ještě větší. Ale i tak. Bez lístků jsme sjeli do placeného přepravního prostoru a vymýšleli, co řekneme revizorovi, kdyby nás tam načapal. Proto vyšel další nápad. Vypravili jsme se do cukrárny. Ale stejně jako se nám povedlo při posledním srazu v čajovně, že si nikdo nedal čaj, nyní si nedal nikdo nic sladkého. Nakonec naše objednávka zněla:
„Dva černé čaje a dvě kávy. Jedna s mlékem, druhá bez.“
A tak jsme seděli v cukrárně a byli totálně mimo. Samozřejmě z našich čajů nešel vytáhnout ten sáček, takže jsme s Ari bojovali co se dalo, ale nakonec se povedlo. Dokonce jsme vylovili i citron :D Když už jsme byli pomalu na odchodu napadla Pabla šílená věc. Zeptal se nás, jestli ten citron sníme a že si nás při tom natočí. Začala Ari, která se u toho ze začátku šklebila, ale pak už to v klídečku. Poté jsem přišel na řadu já. U mě byl ale problém v tom, že jsem se nehorázně smál a nemohl jsem ani kousnout, ale nakonec jsem se šklebil taky :D A vrcholem bylo, když jsme ještě začali pojídat tu slupku, ale to jsme se už raději rozhodli odejít :D Koupili jsme lístky, tentokráte bez větších problémů a jeli jsme směr florenc. Po mírném bloudění v chodbách metra jsme se dostali k nádraží a doprovodila Constantina na jeho nástupiště. Zatím jsme tam čekali než přijede autobus a klábosili o Legacy. O hláškách, trailerech, no prostě o všem. A to už nastupoval Constantine do autobusu. Jelikož v něm byla celkem tma a měl tmavé skla hledali jsme, kde si to jenom sedl, ale naštěstí jsme ho podle jeho nagelovaných vlasů poznali. Tak jsme na sebe kývali a smáli jsme se a chvíli na to už Constantine odjížděl zpět do KTC. A my jsme se vypravili na metro a chystali se na cestu na Libuš.
Sethes
Část třetí – O polévce a Svatém Grálu
Po odchodu s cukrárny jsme se všichni odebrali na metro, abychom doprovodili Constantina na autobusové nádraží. Tam jsme ještě nějakou dobu čekali a tak jsme si povídali a vyhlíželi jeho bus. Stále sněžilo a všem nám byla děsná klendra, protože jsme s tím nepočítali. Když autobus dorazil, Constantine nastoupil a my ještě čekali, než úplně odjede. Pak jsme se vrátili zpět do metra a vydali se k Arakanze domů. Cesta proběhla v klidu až na malou drobnost, že všude bylo přecpáno a to vše dovršilo, když Pablo nechtěně někomu šlápl v metru na nohu, nevšiml si toho a ten někdo ho odstrčil.
Domů jsme se vrátili promrzlí. Ubytovali jsme se a já a Ari jsme se dali do přípravy večeře, protože už bylo po osmé hodině. Pablo a Sethes se zatím dívali o patro výš na televizi na Monty Python: Svatý Grál…na úplně šílenou komedii, kdo neviděl, nepochopí. Než jsme se dali do večeře, ještě Ari nabídla našim strávníkům asi 15 druhů čajů, ze kterých si měli vybrat.
Při přípravě večeře mě napadla malá lest, co bychom jim mohli provést. A nakonec jsme to i udělali. Zatímco já jsem připravil těsto a jakous takous omáčku na pizzu, Ari krájela další přísady jako maso, zeleninu apod.
Když byla pizza hotová, hodil jsem ji do trouby a jali jsme se připravovat mírně ďábelské dílko na ty dva nahoře. Vypadalo to nevinně, vlastně jsme jim uvařili úplně normální polévku s kuřecí příchutí. Finta spočívala v tom, že jsme jim tam dali celé nenalámané nudle a k jídlu jen lžičky (dodávám, ty nudle mohly být dlouhé klidně přes čtvrt metru a navíc se vlnily, instantní polévky Bistro jsou zrádné). A pak jsme už jen se smíchem pozorovali, jak se oba zoufale snaží na lžíci dostat neposedné nudle, ale ono to nešlo a nešlo XD. Ale vcelku hned (obzvlášť při pohledu na zoufalý výraz Pabla), jsme jim podali vidličky a s těma už je to hračka. Snad i pizza jim chutnala. Poslední chod byla zmrzlina a čaj, který jsme nakonec sladili moučkovým cukrem XD, protože normální už došel.
Po jídle jsem vyběhl do svého pokoje a snesl dolů dárky pro Sethese, Pabla a Ari, byly to relaxační hrací koule ze železa, posázené něčím asi jako kámen. Po tom Ari i Sethes a Pablo udělali totéž, Pablo všem dal masivní pěkné zvonky, Sethes svíčky z palmového vosku a Ari přesýpací hodiny. Pak už jen následovalo obvyklé rozhodování kdo si kam lehne a složí věci. Mezitím dorazili i oba rodiče Ari a přivítali se s Pablem a Sethesem. Potom jsme já a Ari šli umýt nádobí, kde se nakonec drobet projevila naše únava z dnešního dne, ale i z předešlého protože jsme oba celou noc před srazem nespali. Tak jsme si na chvíli sedli a za chvíli dolů sešel i Pablo a Sethes. Chvíli jsme ještě kecali v kuchyni o editorech. Po tom jsme já a Ari byli unavení a tak jsme šli za chvíli spát, ale Sethes a Pablo se zatím něčím bavili.
EQUUD
Část čtvrtá - Vstávání aneb Psycho ráno
Ano, ano. Jen co se prohodil měsíc se sluncem, jsme tu měli ráno a tak byl čas probudit se. „Vstávat a zářit“, praví staré pořekadlo. No nevím, kdo tohle vymýšlel, ale pěkně by zasloužil. Předchozí den jsme se rozhodli, že vstaneme v devět, ale kolik členů srazu si myslíte, že tento čas dodrželo? Pokud hádáte všichni, tak se pěkně mýlíte, protože jsme to dodrželi jen já se Sethesem. No jo, ale co budeme dělat, když všichni spí? Hmm, přemýšlíme. Počkat, vždyť máme foťáky. S těmi se dá zažít tolik srandy, tak proč je nevyužít. První co nás napadlo je natočit si takový malý obrázek. No, obrázek, on to spíš ani nebyl obrázek jako obraz. Proč jen nikde nebyl vyvěšený? Na to by vám mohla odpovědět snad jen Ari , protože tipněte si, co na něm bylo vyobrazeno. Nebylo na něm nic jiného, než hlava známé spisovatelky, která pro vás píše Po Spáčově pádu. Bohužel už vám neřeknu, který autor ho nakreslil ale věřte, že to stálo za to. Po x fotkách tohoto obrazu jsme se začali se Sethesem do zbláznění natáčet. Schválně, kdo si myslíte, že to vydržel déle a kdo se z toho psychicky sesypal…….chvilka napětí. No sesypal jsem se já. Úplný psychopatický záchvat. Běžel jsem do pokojíku v němž jsem spal a schoulil se na zemi. A nejhorší je, že to všechno Máňa natočil. Ach jo. Trapas. No co se dá dělat. Nakonec jsem se z toho dostal a nás napadlo natočit Ari, jak spí :oD
Pomalu, potichoučku jsme nastavili foťáky a co krok, to křup jsme otevřeli Božčin pokoj. Chvíli fotíme a natáčíme, až začínám dostávat drobný záchvat smíchu – to víte, byl by ze mě skvělý tajný agent. A tak se Sethesem vybíháme z pokoje, přičemž jsme vzbudili Ari. „Dobré ráno Anetko!“ a i přes strašné a únavné probuzení, byla po pár fotkách plně čilá a raději před námi zdrhla na záchod. Ach jo. Co teď? EQUUD pořád spal, tak jsme si na chvíli sedli do obýváku. Netrvalo dlouho a Ari se opět vynořila. Nastal čas ranní rozcvičky. Určitě tušíte, že se řídíme heslem „Ve zdravém těle zdravý duch;)“ a to je dobrá rada pro všechny.
Nejlepší věc pro rozcvičku je šplhání po kovové konstrukci nad schody. Vážně. Doporučují čtyři z pěti horolezců. A tak jsme všichni šplhali a já nelenil, využil situace a natočil to. Po rozcvičce nastal čas se nasnídat a proto jsme sešli dolů ze schodů do kuchyně. V ten moment už byl probuzený i EQUUD a díky tomu jsme byly již kompletní. Božka nám nabídla čaj a my si vybrali, pokud si to dobře pamatuji Tschae. Jak jsme tak popíjeli, tak to vyvolalo další psychopatické chování a nastala scéna z noži. Z fotek možná vypadá, že jsme do sebe bodali, a všude tekly hektolitry krve, ale ve skutečnosti to nebylo až tak vážné. Opravdu. Vy mi nevěříte? Měli by jste. Během tohoto focení nebyl zraněn ani zabit žádný člen srazu;)
Bohužel po chvíli nastala hodina D a proto přišel čas opustit dům a jet směr nádraží. Díky Bohu byla maminka Ari tak hodná a zavezla nás k metru, čímž nám ušetřila spousty času, stresu a nervů. Projížďka metrem trvala asi půl hodiny a na všechny přišla taková špatná melancholická nálada. To víte, konec se blížil. Nakonec jsme vystoupili na Hlavním nádraží a začali hledat vlaky. První odjížděl Sethes. Netrvalo dlouho a jeho vlak jsme našli. Rozloučil se, nastoupil a během pár chvil mizel v dáli. Poslední, co jsme viděli, byla jeho hlava trčící z okna vlaku. A teď ještě najít můj vlak. Bohužel krom toho, že odjíždí 12:26 jsem o něm nic nevěděl a tak se semnou zbytek členů srazu vydal k informacím. Podíval jsem se na jízdní řád, ale nikde nic napsané nebylo a tak jsem se zeptal zdejší prodavačky jízdenek, která byla velmi ochotná. Její odpověď zněla:„Máte to tam napsané.“ No nemám, ale lidi jako vy jsou potřeba. Ještě že byla tak hodná a podala mi tuhle úžasnou informaci. Proto jsme se vydali znovu hledat a pátrat. Ani nevím jak, ale nakonec jsme to našli. Já, i když nejistý, nastoupil do vlaku (snad je to ten pravý) a tak jako Máňa jsem vystrčil hlavu z okna. Rozloučil se s Ari a EQUUDem a když se vlak rozjel, pohlédl jsem z okna a viděl, jak druhý sraz fanoušků hry Tomb Raider mizí v dáli. Dnes už zbyly jen vzpomínky.
Pablo
To je vše, co jsme se vám rozhodli sem sepsat. Ale i přesto, že jsme si s tím dali dost práce, se to prostě nevyrovná tomu, když jste tam opravdu byli a vše zažili. Spousta věcí se sem nedostalo – zoufalý boj Arakangy s časem, když nemohla najít vánoční dárky po večeři a za půl hodiny je našla za svým kufrem, dost hlášek, mimo pohledy nás všech, když jsme si hráli se stuhou, pózy při kuželkách a mnoho dalšího...
Pokud vás to zajímá, můžete si ještě prohlédnout galerii a mrknout na krátké video, abyste viděli, že nejsme skupina psychicky narušených lidí, se kterými se musíte bát být v jednom státě :oD. Dobře, trošku narušení možná jsme, ale kdo ne?
Takže proběhl již druhý sraz, ve stejném složení, jako ten první. Ale pokud jste někde poblíž nebo se vám chce přijet, jen dále, my vás neukousneme :o). My další účastníky jen a jen uvítáme.
A jako bonus menší seznam hlášek dne, co nebyly zmíněny ve zprávě :o) (některé z nich možná zaslechnete ve videu).
EQUUD: (při bowlingu po Pablově hodu) Tak co nám řeknete ke svému výkonu?
Pablo: No já si myslím, že to byl obdivuhodný výkon, protože tady prostě není nikdo tak dobrý jako já.
EQUUD: (bowling, po dalším hodu, tentokrát Sethese) Tak co nám řeknete o svém výkonu?
Sethes: Hm...ehm...mmm...ehm...EHM!
Pablo: (na Sethese v čajovně, když jedl svůj citrón) Ňamy do citrónku...no mňamy mňamy...mňamy...
Sethes: (dusí se smíchy, neschopný se zakousnout do citrónu)
Sethes: (na Arakangu, když jí svůj citrón) Pohni! A škleb se!
Arakanga: (žvýká) Ono to není ale tak špatný...
Pablo: (k Sethesovi) To se mi nelíbí, když jí to chutná...
Sethes: (na věčně zamlklého Constantina) Řekni něco!
Constantine: Neřeknu!
Nejčastější hláška věčně zamlklého Constantina: "......" (domyslete si ještě tichý úsměv. Ano, to je Constantine)
Pablo: (míří s kamerou na EQUUDa): Slyšel jsem, že máte dobrý hlas, nezazpíváte nám?
EQUUD: Já ti zazpívám na pohřbu, jestli mě budeš štvát!
EQUUD (při bowlingu): Kde je Pablo?
Arakanga: Odletěl do teplých krajů.
EQUUD: Na jak dlouho?
Arakanga: Na zimu.
EQUUD: Aha. Tak zatím něco povídej.
Arakanga: Jede mi koule.
EQUUD: Jenom jedna?
Arakanga: Zásadně neházím dvěma.
Pablo (manipuluje s kamerou): Jak se to dělá? Já jsem celou dobu nenatáčel!
Pablo: (bowling, poté, co Sethes dal strašnou řachu) Hele, uklidni sa!
EQUUD: (prohlíží si na bowlingu kouli č. 9) To vypadá jak meloun...ale fakt!
EQUUD: (na Arakangu, bowling) Jaktože ti to nejde? To ti v tom zůstávaj prsty, nebo co?
Arakanga: Ne, to je tím, že jsem levá. A levou házet neumím.
Sethes: (na kameru) Brý večer...brý večer...
Sethes: (na bowlingu, předává Pablovi kameru) Tumáš, vem si to. (Jde házet, ale pak si všimne, že Pablo míří na něj) Ale na ni (Ari), ne na mě!!!
A tím už opravdu zpráva končí. :o)
Galerie k druhému LC srazu
