Cože? Říkáte si. Nic se nepokazilo? Tak to ten sraz určitě nestál za nic! A ejhle. Mýlíte se, protože kdo nebyl, o hodně přišel. Ale pěkně hezky popořadě.
Abychom mohli dokonale vypovědět, co všechno bylo se srazem spjaté než se vůbec udál, musíme vám představit naši novou karetní hru: ShiTR Happens. Kdo zná Shit Happens, může následující popis přeskočit. Kdo ne, čte dál a baví se na náš účet. Takže jak jen to popsat? Znáte Murphyho zákony?
Jeho první věta říká: “Může-li se něco pokazit, pokazí se to.“ To je trefné, co říkáte? A jeho druhá věta říká: “Co se nemůže pokazit, pokazí se také.“ Počkejte, on tady někdo dokonale popsal každý LC sraz? Ale zpět k té hře. Teď, když víme, že se úplně všechno pokazí, zamysleli jsme se, co všechno by se mohlo pokazit v životě Lary, a to ať už v tom civilním, nebo dobrodružném. Následně jsme všechny tyto události ohodnotili (každý z nás zvlášť) od 1 (to je dle nás ten nejslabší čajový odvar – něco jako třetí nálev z použitého čajového pytlíku) až do 100, což je něco, co fakt nechcete zažít a bude to hodně bolet (třeba jako hlava den po vypití Tatranského čaje). Jen pro příklad, máme tam věci jako “Ocitnout se v pevnosti se stěnami z vnitřností“ nebo “Muset "pro zdraví" sníst čokoládu z pařížského kanálu“ :D A protože jsme se ne vždy na všem shodli, naše hodnocení jsme zprůměrovali a z toho pak vznikl výsledek.
Máme události a jsou seřazené. Teď přichází ta fun část. Nakreslit kartičky, se kterými se bude hrát. Ještě, že máme velmi talentovanou Ari a velmi talentovaného pana c., kteří umí kreslit nádherné chonky kresby, díky čemuž jim nastalo několik týdnů utrpení. Jak jsem někdy přešťastný, že se hodím max na malování pokojů. Bílou.
Takže jak celou tu tvorbu prožívala Arakanga?
Tvorba naší srazové hry byla dlouhá a bolestivá. Raději bych na ni zapomněla, protože ale Pablo potřebuje sepsat článek, ještě jednou si ty hodiny bolavých zad připomenu.
Náš drahý constantine jednoho dne navrhl, že další srazová hra by mohla být Shit Happens, ale v Tomb Raider verzi. ShiTR happens? No dobře, vždyť já stejně pořád něco vyrábím. Tak proč ne. Ale jak na to?
První jsme dali všichni tři hlavy dohromady a sepsali všechny možné zlé situace, co se Laře mohou stát. Pokud jste byli na srazu, jistě jste si všimli, že Alister tam figuroval četně. Tyto situace jsme pak seškrtali, nemohli jsme se shodnout na pouhých 100, takže jsme přidali ještě 8 půlbodů. Možná byste si mysleli, že zde vymýšlení skončilo, ale kdepak. Pak jsme totiž museli naše situace ohodnotit na škále od 1 do 100 podle závažnosti. A pokud je něco jistého, tak je to, že se jako tým nikdy na ničem neshodneme (kromě Alistara). Proto jsme si všichni potají odhlasovali své počty a pak jsme je zprůměrovali. Vzniklo hodnocení vskutku pofidérní.
No a pak došlo na grafickou stránku věci.
Ještě předtím, než jsem na vlastní kůži zjistila, jaké kraviny to mám ilustrovat, jsem constantinovi říkala: "Tak já se do toho dám v Photoshopu, ne?" A constantine řekl: "No a co kdybys to nakreslila tradičně na černou čtvrtku?" A já hloupě řekla: "No, to by asi šlo." Náš constantine nakoupil čtvrtky, nařezal je, narýsoval na ně obrysy a nadepsal všechny scénáře. A pak mi kartičky slavnostně předal.
Vážení čtenáři, zkoušeli jste někdy naskicovat 108 karet s náměty jako "Když jste zlá létající laserová hlava, ale dostanete syndrom suchého oka" nebo "Ztratit hlas a nemoci zakřičet "SAM!!!"? Já to zkusila. Bolelo to moje záda i můj mozek. A když už jsem mohla vybarvovat, zjistila jsem, že nejhorší věc na tomto světě není lidská hloupost, ale akrylové fixy. Drhnou. Žmolkují ten černý papír. Vytékají na ten černý papír. A rozepsat je? Vezměte si na to dovolenou. Myslíte, že to byly jen jedny fixy? Ne. Byly to tři různé sady. A nenávidím všechny.
V mém tempu byl posun pomalý. Šnečí. Jenže pak se přiblížil sraz a já dostala lehkou připomínku, že by ta hra jakože chtěla dodělat. Takže jsem zrychlila. Jela jsem do Brna za kamarádkou, abych jí pomohla s pár věcmi na počítači? Kartičky s sebou a zatímco probíhala instalace, poctivě vymalovávala kartičky, zatímco já jsem skicovala. Volno po práci? TUP TUP TUP TUP TUP na papír, aby se akrylovka rozepsala. Denně jsem nadávala do týmového chatu, než se constantine uvolil, že mi s kartičkami pomůže víkend před srazem. Jeho nabídku jsem přijala doslova nadšeně. V sobotu 15. března jsem zazvonila u constantina s třemi sadami fix a kartičkami v batohu.
Nad kartičkami jsme seděli několik hodin. Bolela záda, bolely oči, bolely ruce, ale pokrok byl velký. Na konci dne zbývalo už jen 12 kartiček, které constantine s milosrdenstvím světce oznámil, že vybarví sám, když mu vyznačím kontury a barvy. Odjela jsem od něj o tři sady fix a 108 kartiček lehčí.
Kartičky jsem znovu pak už viděla na srazu v nakoupených obalech, vygumované, krásné a hlavně - dokončené. A jestli nějakou z nich někdo poškodí, tak si ji bude dokreslovat sám.
A co na to pan constantine?
Když jsem téměř před rokem vymyslel, že další srazová hra bude Shit happens, netušil jsem, jaké peklíčko to bude.
Řekli jsme si, že vyrobíme 100 kartiček (ale nakonec jich je 108). Ručně. Pro mě to znamenalo z černých čtvrtek vyřezat kartičky potřebné velikosti. Používal jsem k tomu pravítko a skalpel, protože jsem věděl, že kdybych kartičky stříhal, bylo by to mega křivé. Takže jsou kartičky sice rovné, ale nařezat je všechny bylo hrozné. Hodila by se ruční řezačka na papír, kterou samozřejmě nemám :)
Pak následovalo co? Na každou kartičku udělat okraj metalickou fixou. Takže opět pravítko, a kartičku jednu po druhé ze všech stran obtáhnout. Pouštěl jsem si k tomu seriály, ale i tak mi připadalo, že bezokrajové kartičky vůbec neubývají!
Poté, co jsme sepsali 108 shitty věcí, co se může v Tomb Raideru stát, jsme je společně obodovali a následně body zprůměrovali. Sem tam menší hádka, ale došli jsme ke kompromisu.
A když už jsme měli vše seřazené a obodované, tak následovalo co? Musel jsem všechny kartičky nadepsat, aby na ně pak Ari mohla kreslit. Takže další velmi úmorná práce. Navíc jsem to chtěl mít hotové co nejdřív, abych mohl nadepsané kartičky Arakanze předat. Pain. Neskutečný pain. A omlouvám se za svůj rukopis. Ale ruka bolela a psaní bylo spousty :)
Následovalo předání Ari, takže jsem měl víceméně hotovo. Jenže kvůli časovému presu jsem se pak s Ari ještě dohodl, že jí pomůžu s vybarvováním. Překvapivě mě tahle část bavila. Možná proto, že jsem vybarvoval jen asi 20 kartiček. Navíc mě kreslení baví, ale málokdy si na to najdu čas. Akrylové fixy tedy nebyly úplně nejlepší, navíc to byla moje první zkušenost s nimi. Často se to rozpíjelo, roztékalo, nebo naopak nebarvilo, hrudkovatělo, skřípalo... Vybarvování bylo trochu frustrující a dlouhé, strávili jsme tím celé odpoledne. Takže chápu, že Ari u toho trpěla, ale pro mě to byla taková třešnička na dortu, rozhodně lepší než to řezání a nadepisování.
Posledním krokem bylo kartičky vložit do obalů, to už šlo skoro samo.
A po srazu tedy ještě oskenovat a oříznout, ale tím už moje ShiTRové utrpení vážně končí.
Hra to byla na tvorbu fakt náročná, ale myslím, že to stálo za to. Na srazu měla úspěch a určitě ji přineseme ještě hodněkrát!
A teď už zpátky ke srazu!
Ten proběhl v sobotu 22.03.2025 a byl jedním slovem fenomenální! Začali jsme trochu netradičně na metru Flora. Místo setkání bylo dole u lístků. Jako první dorazil zcela nový návštěvník Mr quack a hned v závěsu constantine. Následoval Pablo a ani se nenadál, objevil se tam i Fil, Potkanka, Ari, Nyorai a Tara. Protože jsou slušní, společně vyčkali tradiční akademickou pětiminutovku, než se přesunuli do nedaleké kavárny La Vita Caffé. Pablo měl v tu chvíli maličkou dušičku, protože se sem snažil udělat několikrát rezervaci, ale telefon byl po celou dobu vyvěšený. Říkal si, že to prostě není možné. Vlastně se jednalo o první věc, která mohla ten den lehce ztroskotat, ale Horus nad všemi držel ochrannou ruku a zařídil, že tam pro všechny srazanty zůstal jeden obrovský volný stůl, ke kterému se přidal další menší a najednou se všichni vlezli. On totiž potom měl dorazit ještě Vašek, který se nahlásil až do kavárny, ale co kdybychom tam vlastně nakonec vůbec nebyli? V každém případě to se nestalo, všichni jsme se tam vlezli a pohodlně usazení, s kávičkami, čajy a limonádami před sebou hezky povídali. A do toho přišel nečekaně Jaro, kterého jsme neviděli snad od roku 2018, kdy proběhl 18. sraz.
Hlavním tématem srazu byly rozhodně remastery. Asi všichni jsme se shodli na tom, že to jak rychle druhou trilogii vydali, rok po té první, nebylo úplně nejšťastnější. Že Tomb Raideru Angel of Darkness se opakovala smutná historie nedodělků, a že Tomb Raider IV byl opravdu krásný po Alexandrii, ale dál.. a jediný, kdo to tentokrát vyhrál, narozdíl od minulosti, byl vlastně Tomb Raider Chronicles. Ale co říct na hru, o které vám sami tvůrci řeknou, že ji ještě nemáte hrát, protože přece bude opravný patch, který mimochodem dodnes není. Asi to bude nějaká prapodivná kletba Setha, který se hněvá, že ho Lara znovu uvěznila.
Po kavárně, o které Pablo u obsluhy zjistil, že už dávno není La Vita Caffé, ale provozuje ji už zcela někdo jiný, aneb záhada s vyvěšeným telefonem vyřešena, následoval oběd na Floře, kde se naše skupinka Tomb Raideristů lehce rozkouskovala podle toho, kdo na co měl chuť a tak zůstala Nyorai a Tara, Arakanga byla s Filem, Potkankou, Vaškem a Jarem a Mr quack s Pablem a constantinem.
Po obědě už se tradičně navázalo v čajovně a jak bývá pro naše srazy v poslední době zvykem, byla to čajovna Nebe, peklo ráj na Žižkově. A zde přichází druhá věc, která se málem pokazila. Víte, Pablo sice udělal rezervaci, ale nečekal, že nás bude takové množství a tak natáhl Horus i svou druhou ochrannou ruku, ochotní čajovníci použili také svou magickou schopnost a přenechali nám tam celou jednu zadní místnost. Vlastně celý Ráj. Opět jsme k sobě přidali stoly a opět jsme se všichni krásně vlezli. Dobrých Tomb Raideristů se vždycky vleze. Tentokrát dokonce i dýmku pokuřovalo více lidí, než jen Ari s Pablem.
No a nyní už se jen pilo, hodovalo, Potkanka donesla své tradiční výborné sušenky a nakonec se začala hrát dříve zmíněná nová hra ShiTR happens, kterou už zde ale popisovat nebudu, protože o ní víte již dost. Nicméně long story short, vyhrál/a… ano, nic se nezměnilo. Potkanka. A zaslepena výhrou zapomněla, že má něco podpálit a tak alespoň jedna věc neskončila tradičně. V popelu.
A jak to celé zakončit? Mr. Quack, než odjel domů, řekl před svým odchodem něco opravdu krásného. “Konečně mám pocit, že někam zapadám. Moc jsem si to tady s Vámi užil.” A teď mluvím za nás, za LC tým, když zmíním, že to co řekl, nás všechny vrátilo zpět do roku 2006, kdy proběhl zcela první, historický sraz LC a vzpomněli jsme si, jak jsem se každý z nás vraceli domů a měli jsme úplně stejnou myšlenku. Konečně máme pocit, že někam zapadáme. Pokud tohle umí vytvořit naše srazy, naše komunita, fanoušci Lary a hry Tomb Raider, tak má cenu se nadále scházet a moc vám všem chceme poděkovat, že na srazy chodíte, protože diskuze s vámi jsou vždy nezapomenutelné, protože vytváříte tu neuvěřitelnou atmosféru a protože jen s vámi to do sebe všechno zapadá : ) Děkujeme.
Ps. To že má každá kartička na sobě číslo 00 nebo nic není špatně. To je jen retuš, která vám zamezí zapamatovat si, jak moc daná věc Laře vadila ;) Jsme sice dojatí, ale to nám na podlosti neubere! MUHAHA
