POSTAVY:
Mr. Santiágo Ghůdolam – Pablo Fuentes
Lady Snowman - Arakanga
Balbarúda Klapkád - Constantine
Mrs. Yetti – Larafi
Ruda Pastelák – Sethes
Dr. Henry Gargůla - EQUUD
Scéna č. 1 :
Postavy : (hlasy) Mr. Santiágo Ghůdolam a Ruda Pastelák
Kamera projíždí temnými zákoutími Prahy, tichý, zlověstný a šílený hlas začíná vyprávět.
Ghůdolam : (záběr na pískoviště) Tady...tady to všechno začalo...kde jsou ty krásné časy, když jsem jako malý seděl na pískovišti a dělal to, co mi bylo nejmilejší...stavěl...(dramatická pauza)...BÁBOVIČKY.
Ano, pamatuju si to, jako by to bylo včera...
Pastelák : (podotýká) To bylo včera.
Ghůdolam : A jo...ach, ta skleróza...ale dál. Byl jsem do báboviček úplný blázen.
Pastelák : Ty jsi blázen i normálně.
Ghůdolam : Tak už, přestaneš mě přerušovat?! Jak jsem říkal, byl jsem do nich blázen...
Pastelák : (tlumený smích)
Ozve se vzteklé zavrčení a zvuk, jako kdyby někdo někomu přerazil lopatu o hlavu. Bolestné zaskučení.
Ghůdolam : Ano...bábovičky byly mým životem. A jednou, jednou jsem si říkal...proč jen nemohu udělat bábovičku i na Václaváku...ale pak. Proč ne?! Proč bych nemohl? Muhehehehehéééé!!!
A to byl můj osud, můj cíl. Ano...než skonám, Praha bude velkou bábovičkou.
Scéna č. 2 :
Postavy : Lady Snowman
Snowman : (tichým, nakvašeným tónem) Bastard chlupatej. Měla jsem vědět, že je ženatý. Tsss. A ten rozchod. Prý, že by ani nemohl na pláž, že by tam dostal chřipku z přehřátí. Taká kecka. A ještě ta, se kterou zdrhnul. Ale to ne. Nikdo nepodvede lady Snowman. Nikdo. Ani ty...(odmlčí se, poté dodá zhnuseným tónem)...i když jsi Yeti. Ještě tě získám. Nemohl jsi předtím do Prahy?! Prosím. Ale až bude z Prahy maxilednička a v ní jeden velký sněhulák...(ďábelský smích)...pak mě už neodmítneš.
Scéna č. 3 :
Postavy : Ruda Pastelák, dr. Henry Gargůla, Snowman
Restaurace. U stolu sedí Gargůla, evidentně na někoho čeká. Náhle si k němu přisedne Pastelák.
Pastelák : Brý den! Nejste vy ten psychiatr, co vyšetřuje toho Santiága jak-se-ksakru-jmenuje?
Gargůla :(zmateně) Ano...ale jak jste to poznal? Nikdy jsem vás neviděl?
Pastelák : (vzdychne si) To víte. Lítám po celé Praze a ptám se všech lidí, co vidím. Jsem na cestách týdny, mosty jsou mým domovem...
Gargůla : To je zajímavé...a co mu chcete?
Pastelák : (zasněně)Kdysi jsem se s ním poznal na pískovišti...chtěl bych vrátit ty časy, zavzpomínat si...
Gargůla : (trochu nervózní, jako by tušil, že toto je jeho budoucí pacient) A proč...proč jste nepřišel dřív, když vám na tom tak záleží?
Pastelák : (zarmouceně kroutí hlavou) Chtěl jsem. Ale strýčkovi Váňovi zdrhly chobotnice...musel jsem je hledat...
Gargůla : (vcítěně) Ano, rozumím vám...ty brusle, model Turbo-octopus, jsou skutečně trestuhodný výrobek...ty mršky se pak pohybují zatraceně rychle, ale nezvládají řízení, takže končí všude možně...jednou mi jedna prolétla kolem ucha a usmrtila jednoho pacienta...další jsem si našel pod postelí. Hrozně jsem se lekl...osm chapadel...hrozně se bojím pavouků...a je to tak podobné...
Pastelák : Ano ano...ale kde jsme to skončili, pandoktór?
Gargůla : U toho vašeho přítele, Santiága.
Pastelák : Ach ano. Jistě. Mohl byste mi tedy říct, kde je? Hrozně rád bych ho vyhledal. Kdysi tvrdil, že umí skvěle tančit balet. (Smutně) Ale nikdy mi nazatančil...
Gargůla : Pane Nevímjaksejmenujete, já bych vám velice rád pomohl. Ale je mi líto, nemohu.
Pastelák : Jmenuji se Ruda. Ruda Pastelák. Kámoši mi říkají Pastka. A proč mi nemůžete pomoci?
Gargůla : Protože váš přítel, bytem v cele číslo osm, včera z rána...(dramatická hudba)... utekl...
Pastelák : (třeští oči) Kdy??? Jak??? Proč??? A po svých?!
Gargůla : Ano. Včera utekl...a je mi líto, nemohu vám jinak pomoci. Nashledanou.
Odchází. Ruda zůstává zničeně sedět, zdá se, že přemýšlí. Za rohem se ukáže tvář Snowman.
Snowman : (zlověstně) A další inspirace pro mé ďábelské plány...chobotnice na bruslích...ou jé...
Scéna č. 4 :
Postavy : Balbarúda Klapkád, mrs. Yetti
U jakési výlohy obchodu. Po chodníku jde Yettiová.
Yetti : Pch. Ta rachejtle mi chtěla přebrat manžela. Se jí to tak podaří, když žije v také peci. No ale co. Já jí ještě ukážu. Já jí...jé, to jsou pěkné lodičky!
Okukuje výlohu, nevšimne si, že kolem prochází – evidentně zamyšlený – Klapkád. Omylem do ní vrazí.
Klapkád : Co to...ach, promiňte, nechtěl jsem do vás vrazit. Snad mi...ó, to jsou nádherné lodičky! Ty by mi jistě ladily k očím!
Yetti : Jistě že ano. Protože je známým faktem, že naušnice nejlépe ladí k rukavicím.
Klapkád : Ale ano. Právě na té bázi pracuje radioaktivní šála od Kenvela.
Yetti : Jak to víte? Vy se vyznáte v módě?
Klapkád : (znalecky) Ale ano, vždyť jsem byl slavný módní návrhář. Určitě si pamatujete na okurkovou sezónu. Vyrobil jsem spousty oblečení a doplňků k nim pouze z okurek, protože okurky, jó, okurky, to je moje. Když ráno vstanu, přemýšlím o okurkách, k snídani mám okurky, odpoledne pečuji o své pole okurek a když jdu spát, tak se mi zdá o okurkách. Také denně sleduji pořad o pěstování okurek. Je to skvělá věc a neumím si představit, jak by bez ní vypadal můj život...
Yetti : (opatrně)Nejste vy, pane, okurkofil?
Klapkád : (nadšeně)Vy také?!
Yetti : Ne. Já ne. Ale mám slabost pro skleničky.
Klapkád : Pro jaké například?
Yetti : Jakékoli. Třeba ty z Delvity.
Klapkád : Ty jsou z plastu.
Yetti : No ano, skleničky z plastu.
Klapkád : (nechápavě)Tak to už jsou snad plastičky, né?
Yetti : Pssst! To je tajemství!
Klapkád : Opravdu? A jak je tajné?
Yetti : Děsně.
Klapkád : Ach tak. Ale zdá se, že spolu máme mnoho společného, milá dámo. Pojďte se posadit na lavičku, povím vám svůj životní příběh.
Později, na lavičce. Klapkád zamyšleně hledí do dáli, Yettiová evidentně neví, co si má myslet.
Klapkád : Když jsem byl malý, jmenoval jsem se jinak. Úplně jinak. Ale pak mi náhle došlo, že mám až moc exotické a orientální jméno na českého občana. Tak jsem se nechal přejmenovat.
Yetti : Zajímavé. A jak se vlastně jmenujete?
Klapkád : Promiňte, já se nepředstavil? No to je skandál! Klapkád. Balbarúda Klapkád. Protřepat, nemíchat. A jak se jmenujete vy?
Yetti : Promiňte, ale já se vám též nepředstavila. Ach můj bože, za to by mě v mé rodné zemi rozdupali jako mandelinku vyvalující se na právě vyrašené bramboře. Mé jméno je tak složité, že aby jste ho vyslovil, musela bych vám povytáhnout hrtan. Proto mi všichni říkají zkráceně. Paní Yetti.
Klapkád : Rozkošné jméno. Předpokládám, že to znamená mladé poupě okurky.
Yetti : Ne, to znamená, že jsem se vdala za pana Yettiho.
Klapkád : (zklamaně) Ach tak...(živěji) ale ten okurky jistě pěstuje, že?
Yetti : No víte, u nás v Himalájích to moc nejde, a navíc jsem na okurky alergická, stejně jako na všechny lidi, co jsou jimi posedlí. Ale to vy určitě nejste, že ano?
Klapkád : Já ano! (zamyslí se, rychle dodává) Tedy vlastně ne! Vůbec. Ne, nikdy. Jak jste na to mohla přijít, že bych byl posedlý něčím, jako jsou krásné, úžasné a skvělé okurky?
Yetti : Ale nic. To se mi jen zdálo.
Scéna č. 5 :
Postavy : Ruda Pastelák, Mr. Santiágo Ghůdolam
Ruda jde po ulici, nevěřícně kroutí hlavou.
Pastelák: To není možné. Nemohl zmizet! S tím se nesmířím! Musím ho jít hledat...musím...třeba bych mohl začít na Václaváku...ááá!!! Zakopne o malý papírek, co leží na zemi. Au, blbý papírek! Bolí mě z něj ukazováček na noze! Teď už nemůžu ukazovat na díry v botě zevnitř...
Ty mrcho papíroidní! Osobně tě dám do sběru za takovýhle podraz!
Prohlédne si papírek.
A helé. Číslo. Pěkné číslo. Skoro vypadá jako telefonní. Ono asi bude telefonní. Jů. Čípak asi je?
Vytáčí číslo.
Hmmmm...
Střih na Ghůdolama, jak bere telefon.
Ghůdolam : U telefonu vládce světa. Kdo volá?
Pastelák : Týjo! To je snad Santiágo! Ahój! Tady Pastka! Pamatuješ na mě, co, ty starý chřestýši?
Ghůdolam : Né. Nepamatuju. Připomeň se mi, ty stará anakondo.
Pastelák : Hráli jsme si na písku, když jsme byli děti. Nepamatuješ si? Jak jsme si hrávali na mumie, já tě svázal obvazy a toaletním papírem a dal do skříně dějepisářce, když jsme probírali Egypt? Ta šílela, hahaha!
Ghůdolam : Jó. Tak tu část života chci nechat daleko za sebou. Navíc mě zdržuješ. Neslyšíš, že se chystám ovládnout svět?! Muhehehéééé! A nikdo mi v tom nezabrání! Ani ty se svým mobilem, hahahahahaaa!
Pastelák : Ale Santy...tys přeci tak krásně tančil...proč nemůžeš místo ovládání světa baletit?
Ghůdolam : Už jsem říkal, Plastko bo jak se jmenuješ. To je za mnou. Nyní chci stavět. A to ve velkém! Ale můj ďábelský plán ze mne nikdy nedostaneš, muhahaha!
Pastelák : Aha. Tak si to užij. Stejně se tě ale pokusím zastavit...jen dotaz. Jakže chceš ovládnout svět?
Ghůdolam : Je to velice důmyslné. Nejdříve proměním Prahu v pískoviště, na němž si postavím bábovičku. A z té pak budu vládnout celému světu. Muhehehehééé!....ehe...he... A to jsem se zakašlal...(zamyslí se)...ale počkat! První tři věty jsem neřekl! Okamžitě je zapomeň!
Pastelák: Santiágo! Můj příteli! Ale kde seženeš tak velkou lopatičku?!
Ghůdolam : To je jasné, ne? V obchodě s lopatičkami. Jsem geniální.
Pastelák : Tvůj plán ti nevyjde. Mají zavřeno, hahaha!
Ghůdolam : To mě nezastaví. A už se neptej. Zdržuješ mne od mého rafinovaného plánu. Ach jo. Je tak rafinovaný. Jak jsem mohl vymyslet něco tak chytrého. Já! Já, který nedostal body v písemce ani za to, že jsem nesprávně napsal vlastní jméno. Já, který nepochopil princip včelího medu, jenž se objevil na čumákumalého ratlíka, jenž pozřel sám sebe. Jsem prostě génius.
Pastelák : Příteli! Co by na to řekla tvá rodina v Mexiku?! A co bych na to řekl já?! (přemýšlí) No, vlastně bych na to nic neřekl, protože se na to nic říct nedá. Snad jen .... SPASTE SE, LIDIČKY, JDE SEM MAXIBÁBOVIČKA!
Ghůdolam : Už na tebe nemám čas. Jdu vykonat to, co jsem vymyslel ve své choré hlavě. Sbohem ty, jenž už nevím, jak se jmenuješ. MUHEHE!
Pastelák : OMFG! Já jsem...já jsem svědkem konce světa...
Scéna č. 6 :
Postavy : Mrs. Yetti, Balbarúda Klapkád, Lady Snowman, Ruda Pastelák, Dr. Henry Gargůla
Na lavičce sedí Yetti a Klapkád.
Klapkád : Yetti, odpusťte, ale potřebuji si odskočit. To víte. Příroda volá a přehnal jsem to s tou okurkovou šťávou.
Odchází
Yetti : (Zdrceně) Moje štěstí na chlapy.
Pomalu přichází Snowman.
Yetti : Ha, sněhulák!
Snowman : Drahá, co vám říká pojem cizí jazyky? Snowman!
Yetti : Jako kdybych nevěděla. Vy jste Snoumen, já jsem šoumen.
Snowman : Jó? A co umíte?
Yetti : Zabíjet sněhuláky, co se mi snaží přebrat manžela.
Snowman : Tsss...uvidíme, mladá dámo, jestli to za pár chvil bude jen o snažení, nebo už se mi to povede.
Yetti : Ty mrcho! Vyškrábu ti všechny tři oči!
Snowman : (Znepokojeně) Moment! Jeden...dvě...(počítá oči)...ehm...tak ještě jednou...jeden...
Yetti : To nech plavat, vždycky jsem propadala z matiky...
Snowman : V tom případě...(hrozivě) ...jsi mrtvý šoumen. Bojuj, sněženko!
Yetti : Mluvíš s mistrem sněžného karate, ubožačko!
Snowman : Tak dosněžíš!
Obě dámy k sobě příjdou s vražedným výrazem. Snowman si prokřupe klouby na rukou a krk, Yetti udělá jakýsi Matrixácký pohyb "pojď sem, srabe". Pak se do sebe pustí. V boji se ozývají výkřiky jako "To tě bude bolet, senochrupko," nebo "Pojď si pro medicínu, vidlačko!". Přibíhá Gargůla, snaží se je od sebe odtrhnout.
Gargůla : Hej hej! Okamžitě přestaňte! Nevidíte, že tím vyrušujete tu omítku, co se na vás dívá?!
Snowman : Odfrč, omítka počká!
Rvou se dál. Přibíhá Ruda Pastelák.
Pastelák : Dámy! No tak, co to je?! PADEJTE OD SEBE! Superpastka to vyřeší! Vzhůru do nekonečna a ještě dál!
Skočí mezi ně, odtrhne je od sebe. Obě jsou značně rozcuchané.
Snowman : (couvá, chystá se utéct) Tím to nekončí, drahouši! Ale momentálně...zvolím taktický ústup! Adiós!
Uteče. Skupinka lidí se přiblíží k sobě, zmateně na sebe pohlížejí.
Gargůla : Madam...co to bylo za scénu? Co ta bláznivá ženská chtěla?
Yetti : Ale, nic důležitého. Jen mi chce přebrat manžela. Káča jedna posněžená. Jako by jí to mohlo vyjít. Yettiové jsou věrní.
Přibíhá Klapkád.
Klapkád : Ó, tady je lidí! Přišel jsem o něco? Že by sraz pěstitelů okurek?
Yetti protočí oči, Gargůla se zdá být na pokraji šílenství.
Gargůla : Tři blázni za jeden den! Jeden chce najít přítele baleťáka, další pěstuje okurky a nějaká ženská se porve o Yettiho! Já se-
Pastelák : (přeruší Gargůlu) Jen tak mimochodem, ten baleťák je teď posedlý myšlenkou postavit v Praze maxibábovičku.
Gargůla : Tak to se k sobě hodíte.
Pastelák : Ale co je horší! Bojím se, že by to mohl být konec světa, přátelé! Musíme po něm pátrat! A to hned!
Yetti : (ke Gargůlovi, zoufale) Doktore, máte místo ještě pro jednoho pacienta?
Gargůla : (potichu, k Yetti) S tím se nedohodneme, dokud nepůjdeme hledat to, co chce. I kdyby toužil po nalezení obřího pudinku od Dr. Etkera, musíme mu vyjít vstříc. (k Pastelákovi)Takže, kde navrhujete začít pátrání?
Pastelák : (triumfální úsměv) Za mnou!
Scéna č. 7 :
Postavy : Lady Snowman, Santiágo Ghůdolam
Lady Snowman se vyřítí spoza rohu, hlasitě oddechuje.
Snowman : Fů...to bylo o fous...ale já tě dostanu, snížku! Ale...zdá se mi...(znervózní)...že tu někdo je...kromě mě...(rozhlíží se, couvá, za ní se pomalu vynořuje postava Ghůdolama. Ani on neví, že tu je někdo jiný.)
Ghůdolam : A tady bude první roh bábovičky, na sektoru D18. Musím si to pořádně promyslet, aby mi vyšel písek...
Snowman : (zděšeně) ...takový pocit...
Docouvá až ke Ghůdolamovi. Tomu taky začne docházet, že něco není v pořádku.
Ghůdolam : (znepokojeně) Tady něco nehraje. Že by mne někdo viděl? Zdá se mi...co když zde někdo je...a vidí, že sektor D18 je zcela nechráněný? ...to je strašné...je tu někdo?!
Oba couvají, nakonec do sebe drcnou. Vykřiknou a odskočí od sebe.
Ghůdolam : Áááh! Kdo jsi? Co jsi? Proč mě sleduješ? Odkud pocházíš? Proč nejíš houby?! Odpověz!
Snowman : Panebože! (tiskne se ke stěně) Co jsi zač, ty dotazníku?!
Ghůdolam : To ze mě nikdy nevytáhneš! Nic ti neřeknu, kromě toho, že se jmenuju Santiágo Ghůdolam, pocházím z Mexika, bytem psychiatrická léčebna – pokoj 803, rodné číslo 880312/1259! Nic ti neřeknu! (zamyslí se) Moment! Poslední větu jsem nikdy neřekl! Okamžitě ji zapoměň!
Snowman : A proč tu jsi, Chůdotlame?! Ne, moment, jak to bylo...
Ghůdolam : Ghůdolam! A proč tu jsem?! To ti neřeknu ani za nic! Přece ti nevykecám, že chci ovládnout svět postavením obří bábovičky! (zamyslí se) Moment! Poslední větu jsem nikdy neřekl! Okamžitě ji zapomeň!
Snowman : (docela namíchnutě, postaví se s rukama v bok) No tak to ne, ty mexický trotle! Já si tady plánuju novou dobu ledovou a ty mi tady budeš dělat druhý Egypt?! To se mi nehodí do mého ďábelského plánu! Jak na tom mají ty chobotnice na bruslích jezdit?!
Ghůdolam : Jakou ledničku?! A jak to hodláš udělat, ty...jak se jmenuješ?!
Snowman : Lady Snowman! Abys věděl, hodlám ukrást svitek s receptem na maxizmrazení od chladniček Zanusi a proměnit Prahu v dokonalé druhé Himaláje!
Ghůdolam : Jaká náhoda! Já se totiž chystám ukrást recept na písek, který je střežen jistým člověkem s kompletně střeleným jménem, co miluje okurky, na stejném místě, jako je svitek zmrazení! Mohli bychom spolupracovat! Nějaký kompromis, lady šoumen!
Snowman : Snowman. Jo, to by šlo. Co kdybys udělal bábovičku ze zmrzlého písku? Bude odolnější! A hezčí!
Ghůdolam : Beru!
Snowman : (tiše, mne si ruce) A mám komplice...ou jé...
Scéna č. 8 :
Postavy : Lady Snowman, Santiágo Ghůdolam
Navazuje na scénu č. 7. Ghůdolam a Snowman stojí na tom samém místě.
Snowman : Tak, kde navrhujete začít, Ghůdolame?
Ghůdolam : Měli bychom si udělat plán. Důmyslný, dokonalý, inteligentní a skvělý plán hodný takého génia, jako jsem já.
Snowman : Ty nejsi moc skromný, že.
Ghůdolam : Právě naopak, já jsem nebývale skromný.
Snowman : Jasan. Takže, jak to uděláme. Říkal jsi něco o tom hlídači svitků. Není to Klapkád?
Ghůdolam : Jo, ale jak to víš?
Snowman : Podle toho, žes říkal, že má rád okurky. Viděla jsem ho bavit se s jednou mou rivalkou.
Ghůdolam : Ach tak. Jo. Uneseme ho a dostaneme z něj, kam dal ty svitky.
Snowman : Dobrá. Připlížíme se za něj, omráčíme ho tak, že mu omotáme ponožky kolem nosu a odvlečeme ho.
Ghůdolam : OK. Ale musíme použít tvé ponožky, moje by ho omráčily.
Snowman : No ale vždyť ho mají omráčit!
Ghůdolam : Jo ták. OK, tu poslední větu jsem nikdy neřekl.
Snowman : (protočí oči, napodobuje Ghůdolama) Okamžitě ji zapomeň.
Ghůdolam : Jo. Okamžitě ji zapomeň.
Snowman : To jsem nečekala.
Ghůdolam : Já vím. Kromě mé geniality, vysoké inteligence, oslnivého vzhledu a šarmu je mou silnou stránkou také má nepředvídatelnost. Ó bože, jsem tak chytrý...
Snowman : (netrpělivě) No jasně, to už víme. Tak jdeme, ne?
Scéna č. 9
Postavy : všechny
Skupinka Yetti, Klapkád, Gargůla a Pastelák stojí na konci ulice, zezadu se k nim plíží Snowman a Ghůdolam. Pastelák ukazuje před sebe.
Pastelák : Jsem si jistý, že šli tudy!
Ghůdolam : (tiše, ke Snowman) Koho hledají?
Snowman : (krčí rameny) Já nevim. Ale to je fuk. Jdem na to?
Připlíží se ke Klapkádovi a přiloží mu na nos ponožku. Ten se ihned zhroutí.
Snowman : (uznale) Tak ta byla kvalitní.
Odtáhnou Klapkáda ze záběru.
Gargůla : (otočí se) Klapkád zmizel!
Yetti : (sepne ruce) Díky, Bože! Díky! Díky!
Gargůla : Seberte se, dámo! Musíme ho najít!
Yetti : (zdrceně) Musíme?
Pastelák : (zaníceně) Jistě! To je Santiágův styl! To on ho unesl! Nikdy nezanechá žádné stopy!
Kolem je poházená spousta věcí, papírek s nápisem Help me, čtvrtka se šipkou Unesli mě tudy, kontakt na únosce, bota, čepice, okurka, vše možné.
Yetti : Měl se snažit zanechat nějakou stopu. Nic tu není! Blbec.
Pastelák : Ale já vím, kam šli! Za mnou!
Vede je opačným směrem, než ukazuje šipka Unesli mě tudy.
Scéna č. 10 :
Postavy : všichni
V nějaké ulici/místnosti, prostě někde. Snowman a Ghůdolam přivleknou Klapkáda, má roubík a je svázaný. Posadí ho kamsi.
Ghůdolam : Tak co, Snowman. Jak z něj ty svitky dostaneme?
Snowman : Navrhuji...MUČENÍ.
Na Klapkádovi je vidět, že je absolutně zděšený.
Ghůdalam : To se mi líbí. A jak ho budeme mučit? Koupil jsem si novou pilu, co mu třeba uříznout hlavu?
Snowman : A jak ho asi pak chceš vyzpovídat, když bude mrtvý?
Ghůdolam : No co ty víš, třeba umí přežít i bez hlavy.
Snowman : No tak to nehodlám riskovat. Čeho se děsíš, Ghůdolame? Ať to proti němu můžeme použít.
Ghůdolam : Asi bych to neměl říkat...zvláště tady před rukojmím...ale strašně se děsím slunéček sedmitečných. Já vím, nesměj se mi, ale prostě, ty jejich zlověstné puntíky...až nastolím vládu, půjdou do kytek!
Snowman : Dobrá tedy. Pak mu vyprávěj pohádku. Strašlivou pohádku o Červené Karkulce.
Ghůdolam : Jé, vyprávěj ty! Vyprávěj! Já chci poslouchat! (posadí se a s očekáváním se dívá na Snowman)
Snowman : Ach jo. Takže...žila jednou jedna malá červená okurka...teda, chci říct holčička, ta se jmenovala Karkulka. A proto, že nosila strašlivě červený plášť, říkalo se jí červená Karkulka. Ten červený plášť nosila, aby na ní nebyla moc vidět krev jejích obětí.
Klapkád má vytřeštěné oči, hází sebou v agónii.
Ghůdolam : Co, má pokračovat, nebo to vyklopíš?!
Klapkád na ně třeští oči a cosi zamumlá.
Snowman : A jak má asi něco vyklopit, když má roubík?
Ghůdolam : Ahá...tak to jo. (sundá Klapkádovi roubík)
Klapkád : Prosím, ne! NE! To je nelidské! Kruté! Mám osm manželek a padesát dětí, nedělejte to! Ach ne! Ne! Řeknu vám vše!
Ghůdolam : Dobře. Jen tak, Snowman. Jak to nakonec s tou Karkulkou dopadlo?
Snowman : Sežralo ji obří slunéčko sedmitečné. Takže, Klapkáde?!
Klapkád : Dlouho jsem hledal místo, kde bych mohl svitky ukrýt...dlouho...ale nakonec jsem ho našel...měl jsem je ve své nejmilejší...nejmilejší okurce...ale...prostě...nakonec...jsem je dal...pod...TÁMHLETEN KÁMEN.
Ghůdolam : Ano! ANO! Jsou tady! (přiběhne ke kameni, sebere svitky. Otočí se ke Snowman) Teď již mohu vládnout světu! A ty! Už tě k ničemu nepotřebuji! Tak sbohem, sněhulačko! (namíří na ni pistoli)
Snowman : Mé jméno...je SNOWMAN.
Ghůdolam vystřelí, Snowman padne k zemi. Začne se hrabat ve svitcích, otočí se směrem ke kameře, nevšimne si, že Snowman v pozadí v pohodě vstala, sebrala sekáček a došla za něj, poklepala mu na rameno.
Snowman : (sladkým hlasem) Hádej kdo je? Můžeš třikrát mínus dvakrát.
Ghůdolam : Eh...moment...to není normální! Babi?! Co tady děláš?
Snowman : Špatně, Chůdotlame! (probodne ho sekáčkem)
Ghůdolam : Au...jé, krev! (padne na zem)
Snowman : Myslel sis, že budeš vládnout světu? Ty trubko!
Ghůdolam : (umírá) Snowman? Ale já...já myslel...že jsem...tě zabil!
Snowman : Jsem nemrtvá. Vrátila jsem se ze záhrobí, to je tvá zkáza! Nebo spíš to, že ses trefil úplně vedle. Přiznej si to. Jsi levý jak šavle. Nějaká poslední slova?!
Ghůdolam : Ano...vzpomeň někdy...jak jsem byl...byl...geniální...(umře)
Snowman : Tak to jsem nečekala.
Přibíhají ostatní.
Pastelák : Já tušil, že tu jsou! Stůj, Snowman! Ach! (pohlédne na Ghůdolama) Santiágo! Santiágo! Příteli!
Snowman : Už je pozdě. Odešel za nebeskou bábovičkou.
Pastelák : Vrahyně!
Snowman : Jó. Hm...takže...vážení...já asi tak nějak vycouvám...jako, bylo mi tu s vámi fajn, ale mám neodkladnou schůzku s letadlem do Mexika a nechci ji promeškat, takže...Adiós, zdrhám!(uteče)
Gargůla : Zastavte ji!
Pastelák : (máchne rukou) Ale prosím vás. Asi si spletla zemi. Santiágo je z Mexika. Chudinku tam ukřižují a opečou na pánvičce.
Gargůla : Ach tak. No, měli bychom už rozvázat Klapkáda.
Yetti : (zdrceně) Musíme?
Gargůla : Ano. (rozváže Klapkáda)
Pastelák : Takže vše skončilo skoro šťastně...až na nebohého Santiága...(sehne se k mrtvole, náhle mu cosi vypadne z kapsy. Rtěnka).
Gargůla : Rtěnka?! Vy jste snad žena?!
Pastelák : (svůdně zamrká) Né. Já jsem pouze transvestita. Z principu.
Gargůla : Ach tak. Upřímnost za upřímnost. Já jsem zase uprchlý masový vrah. Těší mne. Mám tendenci zabíjet lidi, co jsou nižší nebo vyšší jak já. Ale specializuji se na ty nižší.
Pastelák : Ó, to jste mne uklidnil.
Yetti : Už ne! Pro dnešek bylo strašných zpráv dost! Prosím, mlčte už!
Klapkád : Já bych jen...(vezme Yetti za ruku, klekne si na jedno koleno) Krásná dámo. Věděl jsem, že mne příjdete zachránit. Miluji vás a žádám vás o ruku. I když jste již vdaná, mě to nevadí. Budu o vás bojovat.
Yetti : (frustrovaně) Ááááh! Hele, pane Klapkád, já bych vám strašně ráda vyhověla, ale je tu problém. Já jsem muž. Nikdy jsem si Yettiho nevzala, já jsem Yettiho bratr Smetti. Ale jsem tu inkognito, nechci, aby mne lidi poznávali na ulici. Chápete?!
Klapkád : (usmívá se) Mně to nevadí. Kde se vezmeme?
Yetti : (s panickou hrůzou) Snowman! Počkej na mě, už tě nechci zabít! Sakra, počkej na mě! Zdrž to letadlo! Prosííííííím! (utíká)
Klapkád : Počkej na mě, anděli! (utíká za ní/ním)
Gargůla : Tak to je konec.
Na konci filmu běží nápisy :
DODATEČNÉ OSUDY NAŠICH HRDINŮ
Lady Snowman odletěla do Mexika, kde byla následně zabita a snědena rodinou zesnulého Santiága Ghůdolama.
Ruda Pastelák byl zabit doktorem Gargůlou deset minut po utnutí našeho vyprávění, ovšem, sám vrah chytil lepru sálající z mrtvoly Ghůdolama a v nekonečné agónii skonal.
Klapkád dohnal Smettiho na letišti. Smetti se nakonec uvolil, že se vezmou, protože Klapkád vlastnil obrovské pozemky. Ovšem, sněžný muž se při první manželské večeři zadusil okurkovým salátem. Když to spatřil Klapkád, probodl si srdce okurkou.
Tělo Santiága Ghůdolama bylo zanecháno vědcům na pokusy. Ovšem, jednoho dne laboratoř z neznámého důvodu vybuchla a byla totálně zničena. Nikdo neví proč. Ale poslední věta, co v ní byla pronesena, zněla "Jé, mrkni Karle, přiletělo nás navštívit slunéčko sedmitečné!"